Mnoho lidí si myslí, že láska je opravdu krásný cit. Podle mého názoru tohle je pravda, protože právě člověk jenom díky lásce může pořádně žít. A mě opravdu hodně baví, že lidé se také mohou zamilovat. Podle mého názoru, kdy se lidé zamilují, tak také vlastně jsou takové šťastnější a také více září. Například moje maminka stále dokola opakovala, že ona vždycky na mě pozná, když jsem opravdu hodně zakoukaná a nebo zamilovaná, ale na jednu stranu uznávám, že moje maminka měla vždycky pravdu. Tedy já jsem byla spíše zamilovaná jenom tak dvakrát a nebo maximálně třikrát. Nebyla to tak extra veliká láska jako třeba zažila moje maminka s tvým otcem, ale i tak to moje maminka mě poznala, že vždycky když jsem třeba zakoukaná do některého kluka.

A jednu velkou lásku jsem poznala asi až v devatenácti letech anebo ve dvaceti letech, kdy jsem potom studovala střední školu, byla už jsem v posledním ročníku a tam jsem se právě zamilovala. Ovšem ale jak už to tak bývá, tak první láska bývá opravdu ta nejkrásnější, ale také je potom nejvíce bolestivá. Já jsem spíše takový romantický typ, lehce se zamiluji, takže to nakonec dopadlo tak, že se mnou kluk ve čtvrtém ročníku chodil asi jenom půl roku a potom se mnou rozešel. Bylo to pro mě opravdu hrozné a já jsem snad asi šest nebo sedm měsíců byla opravdu smutná a nalomená.

No, měla jsem zlomené srdce. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak maminka mě stále uklidňovala, že pro jedno kvítí slunce nesvítí a ať nebrečím, že si najdu jiného partnera. Byla jsem asi rok sama a myslela jsem si, že už asi nikoho nenajdu. Já vím, je to naivní, že v jednadvaceti letech říkat, že už se nikdy nezamiluji. Samozřejmě, že mě to potkalo, ale až o rok později a musím uznat, že jsem byla opravdu hodně nadšená a spokojená. Protože se svým partnerem, kterého jsem potkala ve dvaceti tří letech, tak jsme spolu už šest let a nyní už plánujeme také svatbu. Je to moje láska a myslím si, že nám tohle vydrží, i když jsem ještě předtím měla dva vztahy, ale nebyly tak silné, jako je tento.