V každé zemi musí někdo vládnout. Musí tu určovat pravidla hry, musí nastavovat mantinely, zkrátka stanovovat, co a jak se bude dít, co se smí a co ne. Je to logické, protože aby mohla společnost fungovat, potřebuje mít svůj řád. A bez někoho, kdo to řídí, by se změnila situace v jednoznačný neřád.

Je tedy logické, že se v každé zemi najde někdo, kdo stojí v čele těch ostatních, kdo je vede. Někde je tento na pomyslný či skutečný trůn dosazován hrstkou vyvolených nebo se dostává k moci automaticky, někde si lidé takové své zástupce volí, ale všude někdo takový je. A ani naše země nemůže být výjimkou.

U nás si politiky volíme, u nás mezi nimi vybíráme, kdo nás bude po určitou dobu reprezentovat. Činíme tak ve volbách a činíme tak díky demokracii v zásadě svobodně. Když nastane čas, možná si přečteme nějaké ty volební programy nebo si poslechneme, co uchazeči o moc někde slibují, možná ale také máme dlouhodobě jasno, a tak odevzdáme do urny patřičný lístek a doufáme.

V co doufáme? Pochopitelně v to, že snad právě ti, kdo se nám zalíbili, zvítězí a splní to, co nám slíbili. I když je pochopitelné, že někdy volíme vlastně i natruc, proto, aby se někdo námi nepodpořený naopak k moci nedostal. A pak pro změnu doufáme v to, že ti, jež nemáme rádi, neuspějí a zmizí v propadlišti dějin.

Každopádně jsou pro nás opakující se volby nadějí, že si vybereme ty, jejichž vládnutí bude stát za to. Jenže kolikrát nám to jenom nevyjde! Třeba proto, že ti volení a zvolení nejsou schopni své sliby vyplnit, nejednou ale i proto, že je vlastně ani plnit nechtějí a to, co slibují, slibují jenom proto, že chtějí mít onu moc. A někdy se neplní očekávání nás lidí ani proto, že mají jiní voliči jiná očekávání a volí jiné politiky. A když ve veden státu táhne jeden čehý a druhý hot, vázne to.

Ale co s tím naděláme? Do dalších voleb zřejmě nic.